Křeček Čiko byl naše první zvířátko. Se ségrou jsem v roce 2012 přemluvila rodiče, aby nám koupili zvířátko. Domluvili jsme se na křečkovi, protože naše máma ho měla jako malá taky a měla tím pádem nějaké zkušenosti. Táta tenkrát těsně po tom, co padlo tohle rozhodnutí pořídit si zvířátko, odjel na služební cestu do Holandska. Strašně jsem mu záviděla, protože se jako jediný z naší úzké části rodiny podívá někam do ciziny. Když se vrátil, byl z cesty úplně unešený, přivezl výborné holandské sýry a spoustu dalších dobrot. Co nás se ségrou nejvíc odrovnalo na jeho návratu bylo to, že hned další den, 4. května 2012, se celá rodina vydala na menší výlet do města Mělník, kde jsme v jednom zverimexu koupili křečka zlatého syrského. Křečkovi bylo měsíc. Od prvního pohledu na akvárium s křečky nám bylo jasné, že si nějakého odneseme. Zalíbila se nám malá, chlupatá kulička, které ostatní větší křečkové pořád ubližovali, nenechali jí ani najíst. Zároveň nám bylo maličkatého a téměř bezbranného křečka líto, a tak protože se nám i líbil, jsme ho koupili. Tak... A to je tajemství začátku našeho chovu. S krmením, senem, pilinami a samozřejmě křečkem, novým členem naší rodiny, jsme vstoupili do našeho velkého domu a okamžitě se vydali směr náš pokoj, kde jsme pro křečka připravili do klece vše potřebné pro spokojený život. Se ségrou jsem se hned shodla na jménu - Čiko. Ani já, ségra a dokonce ani máma nevěděla, co je Čiko za pohlaví. Až po měsíci jsme zjistili, že je samička. A tak se z Čika vyhrabala Čikinka. Když jí máma poprvé vyndávala z krabice, strašně syčela, snad jako by se bála, že jí chceme také ublížit. Jako každé zvířátko, Čikina první dny v novém domově celé prospala. Překvapivě se v té době neprobudila ani v noci. Jen na chviličku, a pak šla zase spát. Čikísek, jak jsem jí z oblibou říkávala, nejvíce přirostl k mému srdci. Rozmazlovala jsem jí. Dávala jí sušené krevetky, které s oblibou baštila. Rok bydlela ve svém domečku, který měla moc ráda, a chodila tam spinkat. Jednou v noci, když jsme všichni spali si Čikina otevřela tak, že se zoubkama pověsila na pantík u klece, a protože klec už byla nějaký ten pátek stará, otevřela se. Čikina utíkala po malé knihovničce, kde měla klec, ale moc daleko nedoběhla, protože spadla na zem, kde stál průhledný box, do kterého se chytila. Když šla máma brzy ráno do práce a dávala nám svačinu do školy, všimla si, že Čikina není v kleci, ale v boxu, protože se nemohla vyškrábat nahoru, aby nám z něj utekla. My jsme v té době ještě spaly, když nám to máma oznámila. Čikince se naštěstí nic nestalo kromě toho, že měla obrovskou žízeň a byla z nočního dobrodružství moc utahaná. Čikina postupně přišla na to, jak z boxíku vylézt, sjet z gauče tak, aby se jí nic nestalo nebo jak se co nejlépe udržet na tyčince, které se rovněž staly jednou z jejích nejoblíbenějších pochoutek. Mojí sestru poměrně brzy omrzelo se o křečka starat, a tak jsem se o ní nyní starala už jen já. Tak tomu bylo už do konce Čikina života. Po roce a půl života se Čiko konečně dočkala kolečka na běhání, které jsme pro ní po celou tu dobu sháněli, ale nemohli jsme najít to správné a po půl roce i nového domečku, který se dal do klece zavěsit. I přesto , že v té době už byla na křečka stará, se dokázala na kolečku vyřádit a nikdo by kromě šedivých chloupků nepoznal, že je skutečně stará. Až do posledního dne sportovala.
O útěk se pokusila ještě jednou, když jí bylo kolem 1 roku, moje ségra jí večer dávala mrkvičku, aby se křeček trochu potěšil. Celá rodina jsme koukali na večerní televizní seriál, který běžel vždy od 20:00 večer až do 21: 30. A protože je Terka (ségra) fanoušek seriálů, nechtěla propásnout ani minutu. Já jsem šla pro zmrzlinu a Terka jí a Fouskovi mezitím dávala mrkev. Nevšimla si, že nezavřela klec a šla se v pohodě dívat. Když jsem si Čikíska chtěla vzít na proběhnutí, s velkým zděšením jsem zjistila, že v kleci není. Běžela jsem za mámou. Když jsme však se strachem v očích přiběhli zpět do pokoje, milá Čikinka si to štrádovala v klídku a v pohodě po koberci. Rozběhla jsem se k ní, kde jsem jí okamžitě vzala do ruky a obejmula tak, že se máma bála, že jí uškrtím. Neuškrtila. Byla jsem moc ráda, že je Čiko zase zpátky a od té doby jsem na ní dávala ještě větší pozor než dosud. Prožila s námi krásné dva roky života s přesně na svoje druhé narozeniny nás navždy opustila. Osobně beru to, že se dožila tolika let, za velký chovatelský úspěch a nikdy na ní nezapomenu. Co je ještě důležité je to, že Čikina měla panický strach z vysavače a vždycky, když někdo z nás vysával, jí druhý musel držet a nejlépe být s ní v jiné místnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat