Naše morčecí mánie začala prakticky náhodou... Celá rodina jsme byli jednoho krásného podzimního dne - 10. října 2012 na výstavě exotického ptactva a zahléhli jsme tam také morčátka. A jak už možná víte, jednoho samečka jsme koupili, odnesli si ho domů a pojmenovali ho Fousek.
Hýčkali jsme ho, milovali jsme ho, ale časem jsme začali mít pocit, že našemu miláčkovi něco chybí. Nebo něco - spíše někdo. A to sice nějaký morčecí kamarád nebo kamarádka. Podle jeho roztomilosti a nesmírně klidné povahy, kterou Fousáček bez pochyby měl, jsme celá rodina usoudili, že by byla nejlepší samička.
A tak se téměř okamžitě rozjelo velké pátrání po výstavách a zverimexech, jestli se pro něho nenajde nějaká pěkná a hlavně klidná samička, se kterou bude šťastný.
Po výstavách jsme se koukali, ale protože tenkrát se žádné výstavy poblíž našeho bydliště nekonaly a Fousek po kámošce toužil čím dál tím více, rozhodli jsme se, že samička ze zverimexu by mu také mohla pomoci zahnat smutek po morčecích sourozencích a kamarádech.
Na konci února 2013 se na nás konečně usmálo stěstí. Ve zverimexu ve Štětí jsme koupily hned dvě - Smetánku a Šanelku. Smetánce se brzy narodila Teuška a Lolinka. Když jsme Fouskovi byť jen ukázali Šanelku, leknul se a běžel se okamžitě schovat. Se Smetánkou už to bylo podstatně lepší, ale ta mu po nějaké době začala šťóuchat do zadečku a byl konec veškerého přátelsví. Od té doby se nemohli snést. Doonce když Teuška a Lolinka vyrostly, zkoušela jsem je s Fouskem seznámit, ale bylo to k ničemu, Fousek se s nimi chtěl kamarádit, ale ny s ním ne. Ze začátku jo, ale pak už ne....
A tak znovu začalo pátrání po samičce - nové, a snad už osudové lásce Fousáčka.
Jaro 2013... Výstava morčat - Holubice... Hned jak jsme jí uviděli, věděli jsme, že musí být naše. Chovatelka, která nám jí prodávála nám řekla, že jestli jí chceme dát připustit, budeme muset počkat, až bude mít nejméně 6 měsíců. Radostně jsme přikývli, protože jsme věděli, že se Fouskovi bude líbit. Byla anglická crestedka stejně jako on. Proto se vám možná zdá, že jsou si moc podobní, nejsou ze stejného vrhu, pouze stejné plemeno. Dokonce i chovatelka, která nám Kuličku, jak jsme jí v autě se ségrou štěstím bez sebe pojmenovaly, byla jiná než ta, která nám prodala Fouska. S Kuličkou jse si domů přivezli ještě pelíšky z filcu, které byly, a pořád ještě jsou ve tvaru bačůrky a nebo takového z jedné strany ucpaného tunýlku, seno, bylinky na trávení (pro všechny případy) a dražší granule Rodi Care + a Brit, které morčíkům moc a moc chutnaly. Samozřejmě jsem jim granulky dávala po menších dávkách, aby neztloustli.
Kulička se našemu Fouskovi na první pohled zalíbila. Fousek byl tak chytrý, že když viděl, že je moc malinká na to, aby se ním pářila, nepokoušel se o to. A viděl to hned na první pohled. Dal jí čas. Nikdy jsem nic podobného u morčátek ani u jiného zvířátka neviděla. Byl nesmírně chápavý. Takový morčecí gentlman, který jí později, když už nastal ten čas, kdy se spolu mohli pářit, dal přednost, aby se první najedla z mističky a pak, když se najedla, najedl se on. Jeho chování bylo dojemné, možná i občas trochu úsměvné, ale vždycky se k ní i k nám choval moc pěkně vyjadřoval jí a pochopitelně i nám svou lásku a pořádnou radst ze života.
Kulička měla ráda čerstvou travičku, pelíšky, do kterých se s Fouskem později společně zachumlal, granulky a také petrželku jako její miláček Fousek.
S jídlem nikdy neměla problémy, snědla všechno, co jsme jí dali a nikdy nebyla vybíravá.
Co nás všechny překvapilo bylo to, že když byla Kulička malá, Fousek si jí dokonce ani neznačkoval, jako to dělají všichni ostatní samečci, když vidí opačné pohlaví. Ne Fousek prostě trpělivě čekal, prortože věděl že jeho čas stejně jednou přijde.
Ke značkování došlo až při páření.
Kulička byla vždycky klidné morčátko. Možná až moc. Až do páření bydlela se Smetánkou, Šanelkou, Lolinkou a Teuškou v jedné kleci a holky si na ní ze začátku troškou dovolovaly kvůli tomu, že byla tak vystrašená, že kvíkala i když jí nic nedělaly.
Holky to však za chvíli přestalo bavit a nechaly jí na pooji.
Kdyby toho nenechaly, nejspíše bych jí z klece odebrala a dala do prázdné, poblíž Fouska, aby se necítila ta sama, protoře mi jí bylo líto, jak se strašně bála. Nové prostředí, nová - neznámá morčátka, to udělalo své.
Možná si říkáte, proč zrovna jméno Kulička. - Já proto mám pro vás jednoduchou odpověď - když jsme jí koupili, nebyla tlustá, jak by si možná mnozí z vás mohli logicky odvodit a bylo by to pochopitelné, ale přece jen měla kulaté tvářičky, tak si proto. Jméno se mi líbilo a líbí se mi do dnes.
Po dvou měsících, co byli s Fouskem spolu, se konečně měli narodit miminka. Všichni jsme etrpělivě očekávali jejich příchod na svět. Na konci prosince 2014 se jí narodili 3 na pohled krásná miminka.
Dvě byla už bohužel mrtvá. Doufali jsme, že přežije alespoň se to jedno. Na Kuličce bylo vidět, že je vyčerpaná. O miminko se příliš nezajímala. Ve snaze miminko zachránit jsme ho dali do klece k Teušce, které se zrovnav listopadu téhož roku narodila miminka - shodou okolností také tři. Teuška miminko očichala a když viděla, že se nedokáže skoro ani postavit na nohy, nechla ho být a dál si všímala svých miminek. Po chvíli to však začalo vypadat nadějně - novorozené morčecí miminko se začalo dožadovat mléka náhradní matky. S velkou radostí a nadějí v očích, že mládě nakonec přece jen přežije, jsem se šla navečeřet. Když jsem se však vrátila ke kleci, kde mělo být miminko veselé a spokojeně napapané, čekalo mě nepřijemné překvapení - i poslední miminko i přes všechno snahu Kuličky, která přece jen o něj jevila maličkatý zájem a Teušky, která se ho snažila všemožným tpůsobem přimět k životu, nakonec umřelo.
Smrt miminek mně velice zasáhla. Nebyla jsem však jediná, koho to mrzelo, protože Fousek i Kulička, kteří oba vycítili, co se stalo, byli také velice smutní. Kulička nejvíc. Její hluboký smutek se mi nelíbil, proto jsem se rozhodla, že jí ukážu některé z miminek od Teušky a doufala jsem, že to zabere. Zabralo. Na chvíli. Když Kulička uviděla jedno z Teuččiných dětí, takové strakaté, opravdu se trochu rozveselila. Tiskla se k němu až jsem měla pocit jako by se snad navzájem objímali. V tom jsem si všimla, že Kuličce teče krev a věděla jsem, že je zle. Měl jsem v úmyslu jí zavést k veterináři. Byl už večer a tak jsem jim všem dala vodu a mrkev a šla spát. Kulička si trochu kousla. Když jsem se však druhý den ráno probudila vydala se k její keci, okamžitě jsem poznala, že už je pozdě. Bylo. Kulička odešla s láskou ke svým miminkou s myšlenkou na Fouska v srdci. Podle příznaků, které vykazovala, měla toxémii březích samic. Nechápala jsem, jak to může být tak rychlé, když jsem jí každyý en kontroloval a nikde neměla nic, pla normálně jedla. Až ten večer před svou smrtí, dne 3. ledna 2014 Kulička měla tyto příznaky - moc nejedla nadměrně pila a byla naježená.
Když už jsem si myslela, že nic horšího nás už potkat nemohlo, za čtrnáct dní, přesněji dne 20. ledna 2014 nám umřel Fousek. Příběh Kuličky a Fouska jako by byl ztělesněným příběhem Romea a Julie. A ani po téměř dvou letech, která uběhla od smrti těchto úžasných morčátek, nejsem schopná zapomenout na to, co pro mě znamenali, jak mi oba chybí a bohužel ani na to, ja jsem je oba viděla mrtvé. Ještě dneska se mi při psaní článků o nich a při pomyšlení na to, co krásného i zlého jsme spolu prožili, chce brečet. Jako u všech morčátek a bytostí, kteří už nemohou být mezi námi - to hrozně bolí.
Po Kuličce jsem pojmenovala to strakaté morčátko, ne snad proto, že bych cítíla potřebu ji nahazovat, protože to stejně nejdne, ale proto, že tohle miminko měla Kulička nejraději.
